„Vážení rodiče,
upozorňuji Vás na neustále se opakující nevhodné chování. Váš syn neustále olizuje lavici, žvýká tužku, strká do lavice, tlačí se na spolužáky, neustále na něco sahá a nevydrží v klidu sedět.
Žádám o domluvu a vhodnou výchovu.
S pozdravem
Vaše třídní učitelka.”
„On snad musí pořád do něčeho strkat!”
„Sedni si.”
„Neskákej.”
„Neolizuj to.”
„Nestrkej do spolužáků.”
„Přestaň všechno osahávat!”
Poznáváte to?
Některé děti jako by měly v sobě malý motor, který nejde vypnout. Neustále se pohybují, vše kolem sebe zkoumají a potřebují být v kontaktu s okolím. Dotýkají se nábytku, hladí různé povrchy, narážejí do věcí, objímají spolužáky až příliš silně, okusují tužky, žvýkají rukávy mikiny, houpají se na židli, točí se dokola nebo dokonce ochutnávají věci, které by většinu z nás ani nenapadlo dát do pusy.
Pro učitele i rodiče může být takové chování velmi vyčerpávající. Okolí si často myslí, že dítě schválně zlobí, provokuje nebo si vynucuje pozornost. Nezřídka zazní věty jako: „Kdyby chtěl, tak se ovládne.” nebo „Doma by si tohle nikdy nedovolil.”
Jenže někdy nejde o neposlušnost.
A někdy nejde ani o špatnou výchovu.
Někdy jejich mozek jednoduše potřebuje více smyslových podnětů, aby se cítil dobře a dokázal efektivně fungovat. Odborně se tomuto způsobu zpracování podnětů říká vyhledávání smyslových podnětů (sensory seeking). Dítě si tak nevědomě hledá podněty, které jeho nervové soustavě pomáhají lépe regulovat pozornost, emoce i vlastní tělo.
Stejně jako některé děti nesnášejí hlasité zvuky, štítky na oblečení nebo určité vůně, jiné naopak potřebují více pohybu, tlaku, doteků nebo dalších intenzivnějších vjemů. Nejde o rozmar ani o zlozvyk. Pro jejich mozek je to způsob, jak získat informace potřebné k tomu, aby se cítil bezpečně a dokázal se soustředit.
To samozřejmě neznamená, že každé dítě, které neposedí nebo okusuje tužku, má nějakou poruchu.
Neznamená to automaticky ADHD.
Neznamená to ani autismus.
A už vůbec to automaticky neznamená špatnou výchovu.
Znamená to pouze, že nervová soustava každého člověka funguje trochu jinak a některé děti potřebují více smyslových podnětů než jejich vrstevníci.
Pokud jejich potřebu nepochopíme, často se dostáváme do začarovaného kruhu. Dítě hledá podněty, dospělý jej napomíná, dítě je ve stresu a jeho potřeba hledat další podněty se ještě zvyšuje. Výsledkem jsou stále častější konflikty, frustrace na obou stranách a pocit, že dítě „zlobí schválně”.
Co může pomoci?
- více přirozeného pohybu během dne,
- krátké pohybové přestávky mezi učením,
- bezpečné pomůcky ke žvýkání,
- antistresový nebo mačkací míček,
- práci, při které zapojí celé tělo (přenášení věcí, úklid, práce na zahradě),
- manipulační činnosti, například práci s modelínou, stavebnicemi nebo přírodními materiály,
- aktivity rozvíjející smyslové vnímání, například stavění kostek, překážkové dráhy nebo tzv. blind games, při nichž dítě poznává předměty pouze hmatem.
Důležité je také dítě pozorovat. Kdy potřeba pohybu přichází? Ve kterých situacích se zvyšuje? Pomáhá mu krátká přestávka? Nebo potřebuje více tlaku, například pevnější objetí či těžší deku? Každé dítě je jiné a univerzální řešení neexistuje.
Pokud je chování výrazné, dlouhodobé nebo dítě omezuje v běžném fungování, je vhodné poradit se s odborníkem – například ergoterapeutem, dětským psychologem nebo speciálním pedagogem. Ti mohou pomoci odlišit běžnou potřebu pohybu od obtíží, které vyžadují cílenou podporu.
Když pochopíme příčinu chování, často se změní i naše reakce.
Místo otázky: „Proč zase zlobí?”
si můžeme položit jinou:
„Co jeho mozek právě potřebuje?”
Ne každé dítě, které do všeho naráží, všechno osahává nebo neustále něco žvýká, je nevychované.
Někdy jen jeho mozek hledá cestu, jak se lépe zorientovat ve světě.
A právě naše pochopení je tím prvním krokem, který mu pomůže cítit se ve škole i doma bezpečněji.
