Vaše dítě nechce chodit do školy? Nemusíte na řešení zůstat sami?
Někdy není řešením dítě jednoduše nechat doma. Stejně tak ale nemusí pomoci ani věta „do školy prostě musíš“.
Přesně s takovým problémem se na mě obrátil rodič devítileté holčičky.
Zpočátku situace nevypadala nijak neobvykle. Holčička začala říkat, že se jí ve škole nelíbí.
Škola je hrozná. Paní učitelka jí není sympatická. V družině se jí nelíbí. Jídlo je špatné. Nic ji tam nebaví. Kamarády si tam stejně neudělá. A nejraději by zůstala doma.
Jeden takový den by mě příliš neznepokojoval. Děti mají stejně jako dospělí právo přijít domů a prohlásit, že dnešek stál za nic.
Jenže tady se situace opakovala.
A postupně se přidávaly další obtíže.
Když dítě odmítá chodit do školy každý den
Ráno bylo čím dál těžší. Holčička opakovala, že do školy nechce, a začaly se objevovat také bolesti břicha a další tělesné obtíže.
V tu chvíli už nebylo příliš užitečné řešit pouze otázku:
„Jak ji ráno dostaneme do školy?“
Potřebovali jsme zjistit něco jiného:
Proč nechce do školy chodit a která část školního dne je pro ni nejobtížnější?
Současně jsme nechtěli vytvořit jednoduchý vzorec:
Je mi ve škole nepříjemně → zůstanu doma.
Krátkodobě by takové řešení přineslo úlevu. Dlouhodobě by ale mohlo problém ještě prohloubit.
Bolest břicha před školou nemusí být výmluva
Když dítě nechce chodit do školy a současně ho ráno opakovaně bolí břicho nebo hlava, je dobré situaci nepodceňovat.
To samozřejmě neznamená, že za každou bolestí břicha stojí psychika. Pokud se ale tělesné obtíže pravidelně objevují právě v souvislosti se školou, je namístě hledat také jejich souvislost s psychickou nepohodou.
Holčička nepotřebovala slyšet, že si vymýšlí.
Potřebovali jsme zjistit, co se za jejím „já tam nechci“ skutečně skrývá.
Společně s rodičem jsme kontaktovali školu
Rozhodli jsme se proto situaci řešit přímo se školou.
Školu jsme kontaktovali společně a první jednání proběhlo bez holčičky.
To bylo záměrné.
Nechtěli jsme, aby devítiletá dívka seděla u stolu s několika dospělými a poslouchala, co všechno je s ní „za problém“. Nejprve jsme potřebovali získat informace a porovnat dva pohledy – to, co viděl rodič doma, a to, co pozorovali pedagogové ve škole.
Mluvili jsme s třídní učitelkou a také s vychovatelkou školní družiny.
Zajímalo nás, jak holčička funguje během vyučování, o přestávkách, jak komunikuje s ostatními dětmi a co se děje odpoledne v družině.
Postupně se ukázala důležitá věc.
Problém nebyla škola jako celek.
Některé části školního dne holčička zvládala podstatně lépe než jiné.
Když dítě říká „nesnáším školu“, rozdělme školní den na části
Tohle je při řešení odmítání školy velmi užitečné.
Když devítiletá holčička říká „nesnáším školu“, může to znít, jako by byl problém úplně ve všem.
Jenže školní den není jedna věc.
Je to ranní příchod. Vyučování. Přestávky. Oběd. Družina. Spolužáci. Učitelé. Hluk. Požadavky. Volný čas. A také kroužky.
Každá z těchto částí může být pro dítě jinak náročná.
V našem případě jsme proto hledali způsob, jak zachovat docházku do školy, ale dočasně snížit zátěž tam, kde byla největší.
Holčička nějakou dobu chodila na vyučování, ale po jeho skončení nezůstávala ve školní družině.
Na své kroužky však chodila dál.
Proč?
Protože ji bavily.
A to byla velmi důležitá informace.
Nechce do školy, ale na kroužek se těší. Vymýšlí si tedy?
Nemusí.
Pokud dítě ráno říká, že ho bolí břicho a do školy nechce, ale odpoledne se těší na oblíbený kroužek, nemusí to automaticky znamenat, že ranní obtíže předstírá.
Může to být naopak důležitá informace o tom, ve kterém prostředí se cítí dobře a ve kterém nikoliv.
Kroužky jsme proto nerušili.
Byly místem, kde holčička zažívala něco, co v té chvíli ve škole postrádala – radost, zájem, pocit úspěchu a přirozený kontakt s ostatními dětmi.
A právě tam si postupně začala vytvářet vztahy.
Objevili se první kamarádi.
Dítě potřebuje podporu, ale také jasné hranice
Podpora dítěte neznamená, že všechna rozhodnutí předáme jemu.
Holčička dostala na srozuměnou jednu důležitou věc:
Zůstat doma není dlouhodobé řešení.
Pokud by se ukázalo, že tato škola skutečně není prostředím, ve kterém dokáže dobře fungovat, budeme společně hledat jinou školu.
Ale varianta „do školy chodit nebudu a zůstanu doma“ na stole nebyla.
Holčička tak dostala dvě zprávy současně:
„Bereme vážně, že ti není dobře.“
A zároveň:
„Věříme, že školu zvládneš. A pokud to opravdu nepůjde tady, budeme hledat jiné řešení.“
To je něco jiného než říct:
„Do školy musíš a hotovo.“
Ale také něco úplně jiného než:
„Když se ti tam nelíbí, můžeš zůstat doma.“
A potom přišel zlom
Nějakou dobu holčička chodila pouze na vyučování, potom odcházela domů a dál navštěvovala své oblíbené kroužky.
Mezitím jsme situaci průběžně sledovali a rodič zůstával v kontaktu se školou.
Postupně se něco změnilo.
Školní prostředí už nebylo úplně cizí. Holčička znala režim, začala lépe znát ostatní děti a vytvořila si první kamarádské vztahy.
A jednoho dne přišla sama s požadavkem:
„Mohla bych zase zůstávat v družině?“
To byl pro mě možná nejdůležitější okamžik celého příběhu.
Do družiny jsme ji nemuseli dostat silou. Nemuseli jsme ji uplácet ani přesvědčovat.
Potřebovala čas, bezpečnější přechod a zkušenost, že situaci dokáže zvládnout.
A když byla připravená, udělala další krok sama.
Co pomohlo, když holčička nechtěla chodit do školy?
Neexistoval jeden zázračný krok.
Pomohla kombinace několika věcí. Rodič začal problém řešit včas. Společně jsme kontaktovali školu. Získali jsme pohled třídní učitelky i vychovatelky. Rozdělili jsme školní den na jednotlivé části a dočasně ubrali tu, která byla pro holčičku nejnáročnější.
Zároveň jsme zachovali aktivity, které ji bavily a ve kterých mohla zažívat úspěch a vytvářet si vztahy.
A především jsme nastavili jasnou hranici:
Nechodit do školy vůbec nebylo řešením.
Co dělat, když vaše dítě nechce chodit do školy?
Pokud se podobná situace týká vašeho dítěte, zkuste nejprve zjistit, zda odmítá opravdu školu jako celek, nebo jen některou její část.
Ptejte se, kdy je mu během školního dne nejhůř. Před vyučováním? O přestávkách? Při konkrétním předmětu? U oběda? V družině? Mezi spolužáky?
Pokud se nechuť ke škole opakuje, stupňuje se, dítě začne mít strach ze školy nebo se přidávají bolesti břicha, hlavy či jiné obtíže, je dobré situaci začít řešit včas.
A velmi často má smysl zapojit také školu.
Podpora neznamená odstranit každou překážku
Když dítě odmítá chodit do školy, snadno sklouzneme k jednomu ze dvou extrémů.
Buď jeho trápení zlehčíme:
„Všichni jsme museli chodit do školy. Zvykneš si.“
Nebo se pokusíme odstranit všechno, co mu způsobuje nepohodu.
Ani jedno nemusí být správně.
Někdy dítě potřebuje, abychom část zátěže na chvíli ubrali – ale současně mu ponechali cestu, po které se může postupně vracet.
V tomto případě jsme holčičce nezrušili školu.
Na chvíli jsme jí zkrátili cestu.
A ona si ji postupně sama zase prodloužila.
Ne proto, že nakonec „poslechla“.
Ale proto, že se z prostředí, kterému se chtěla úplně vyhnout, postupně stalo prostředí, ve kterém dokázala fungovat, našla si kamarády – a nakonec sama chtěla zůstávat déle.
Potřebujete poradit s konkrétní situací vašeho dítěte?
Pokud vaše dítě nechce chodit do školy, bojí se školy nebo řešíte jiný problém spojený se školou, nemusíte na hledání řešení zůstávat sami.
V Klubu rodičů Školou v klidu na Herohero najdete další články, praktické materiály a možnost poradit se se mnou nad konkrétní situací.
